Z  historie Hodonínského hradu a panství

--->  I.část <---

(Vypracoval: Mgr. Miloš Hynek)

     Vznik hodonínského hradu a panství nelze přesně datovat,dá se však celkem přesně určit, že k němu došlo v 1. polovině 11. století, kdy kníže Břetislav I. dal ve zdejším pohraničním prostoru vybudovat soustavu opevnění k ochraně proti možným uherským nájezdům, které při častých česko-uherských územních sporech nebyly řídké.Pod nimi vyrůstala podhradí vyvíjející se v obce. Náležely ke sféře moci držitelů hradů, jež kromě plnění obranné funkce představovaly centra správní, hospodářská i obchodního ruchu. V Hodoníně stával v lokalitě pozdější tabákové továrny. Jeho význam umocňovala okolnost, že tudy vedla jedna z hlavních zemských stezek – Cesta království českého (Via regni Bohemiae) napojená na významné mezinárodní obchodní tepny směřující k Baltu a Jadranu. Z Norimberku, Prahy a Brna pokračovala do našeho města a dále na Holíč, (ne totožně s dnešní trasou) Senicu, Trnavu, Nitru, Ostřihom do Budína.
Hodonínský hrad se na rozdíl od jiných rozkládal v rovinaté poloze, ze všech čtyř stran obklopený tokem řeky Moravy. Až do 14. století náležel k vlastnictví zeměpanskému a spadal do údělu břeclavského, jednoho z teritorií na Moravě, jimiž měli rozdělenou vládu příslušníci panovnického rodu, kterým podle statuty Břetislava I. z r. 1054 nepřipadal nárok na nástupnictví trůnu.Nejstarší zprávy o něm jsou zlomkovité. První dochovaná zmínka se nachází v listině z r. 1073 v níž je jmenován jako poplatník kolegiálnímu klášteru staroboleslavskému, odvádějící mu půl hřivny stříbra a jednoho vola ročně. Druhá se vyskytuje v listině z r. 1169 vydané knížetem Bedřichem Olomouckým, potvrzující darování Hranic klášteru v Rajhradu. Jako svědek je v ní uváděn hodonínský kastelán Tvrdiše, o jehož vlivném postavení vypovídá fakt, že tam figuruje hned za kastelánem olomouckým a provinčními úředníky a před kastelány brněnským, přerovským a podivínským. Hodonínský hrad se připomíná také v listině z r. 1220, vystavené zde přítomným králem Přemyslem Otakarem I. k potvrzení věnování obce Schořice (zaniklé vsi mezi Uhřicemi a Velkými Němčicemi) nově založenému klášteru velehradskému.

     Od r. 1222 patřil břeclavský úděl skládající se z částí Břeclavska, Hodonína, Bzence a Kunovic královně Konstancii, manželce Přemysla Otakara I., dceři uherského krále Bely III. a vnučce francouzského krále Ludvíka VII. Udržela si jej i po ovdovění r. 1230, kdy nad její držbou převzal záštitu papež Řehoř IX., což v následujícím roce potvrdil též písemně. Text jeho listiny dokazuje spojení Břeclavska, Hodonínska, Bzenecka a Kunovicka v jeden úděl s centrem v Břeclavi.

     Éra královny Konstancie v regionálních dějinách bývá spojována s údajnou přestavbou pohraničních pevností a s udílením privilegií. V případě Hodonína se stále nerozřešenou otázkou nedochované zakládající listiny z r. 1228. Badatelé mohou vycházet pouze s existující listiny markraběte moravského Jana Jindřicha z 1. 5.1350, považované za její doslovný opis, v níž se ale o povýšení Hodonína  na město nehovoří. V úvodu se mluví pouze o povolení vstupu německých kolonistů do města v odvetu za zavraždění správce Petra a podává výčet jejich privilegií, což nositelé násilné germanizace v 2. polovině 19. a počátkem 20. století využívali k zdůvodnění preference německého elementu ve městě a demonstraci jeho německého nátěru, uměle vytvářeného. Citaci ustanovení zvýhodňujících Němce dokonce umístili na zeď nově otvírané radnice v r. 1904. Pravost původní Konstanciiny listiny proto horlivě obhajovali němečtí historikové Berchtold Brethelz, Adolf Zycha a Gustav Treixler, tehdy profesor zdejší německé reálky, ovšem bez dostačujících pramenných podkladů. Naráželi na oponenturu z české strany, např. prof. Františka Augustina Slavíka – ředitele místní České matiční reálky a autora vícera regionálně historických pojednání. Námitky se ozvaly též z akademické půdy. Se závažnou fundovanou analýzou vystoupil profesor pomocných věd historických UK v Praze PhDr. Gustav Friedrich, pozastavující se nad:

• v té době neobvyklým udělením práva svobodné volby rychtáře, vyskytujícím se až v dokumentech ze 14. století,
• 12 let nepotvrzenými výsadami,
• stanovením tvrdších trestů za lehčí provinění, nežli za těžší,
• osvobozením od cel bez svolení krále, o němž tam nikde není zmínka.

     Jeho nástupce prof. PhDr. Václav Vojtíšek nevylučoval pravost původní listiny, ovšem s předpokladem, že před potvrzením markrabětem Janem Jindřichem byly do textu vtěleny vsuvky. Kritikové upozorňují rovněž na absenci tehdy běžné úvodní náboženské formule.
K problematice se později vyjádřili též přední brněnští historikové prof. PhDr. Jindřich Šebánek a Doc. PhDr. Saša Dušková, na základě průzkumu série Konstanciiných listin. Zastávali stanovisko, že listina musela být vyhotovena  po Přemyslově smrti, vzhledem k přiznání slevy na mýtném a mílového práva.

     Nejnověji se tímto problémem zabýval PhDr. Jiří Kejř, přiklánějící se po důkladném rozboru k závěru, že listina markraběte Jana obsahuje věrohodné jádro a písař při vpisování vsuvek použil jako předlohu originál Konstanciiny listiny nebo nějaký její opis.V sledovaném čase byl Hodonín již plně vyvinut ve středověké město a právní završení tohoto procesu učinil ze své pravomoci panovník, nejpravděpodobněji Přemysl Otakar I.Stoupající význam Hodonínského hradu a panství se markantně projevil ve 14. století, kdy se za posledních Přemyslovců a Lucemburků stal dějištěm několika klíčových diplomatických jednání českých králů.K nim patřilo zejména setkání Václava II. a jeho syna (od r. 1306 Václava III.) s deputací části uherské šlechty, nabízející českému králevici uherský trůn, uvolněný úmrtím posledního vládce z rodu Arpádovců Ondřeje III. Václav III. v úsilí o uherskou korunu neměl lehkou pozici, ačkoliv byl zasnouben s dcerou uherského panovníka. Musel čelit vlivu mocného protikandidáta, podporovaného papežskou kurií. Před vstupem na uherskou půdu musel být opatřen potřebnými pravomocemi, což hodonínské slavnosti dodávalo mimořádnou váhu, jak možno usuzovat podle přítomnosti nejvlivnějších uherských magnátů (např. Matouše Čáka Trenčanského nebo zvolenského a bratislavského župana) a nejvyšších církevních hodnostářů. (Jmenovitě třeba koločského arcibiskupa Jana, či biskupů radimského, čanádského, bosenského a spišského) Korunovace se konala ve Stoličném Bělehradě.

     R. 1315 se v Hodoníně objevil Jan Lucemburský, podle údajů v pramenech v souvislosti s oživenými česko-uherskými třenicemi, dotýkajícími se prvořadě zdejšího kraje. Konfliktní situace využil k uplatnění svých expanzivních zájmů Matouš Čák Trenčanský, který před tím vpadl na moravskou stranu a dobyl hrad Veselí a snad též Bánov a Kunovice. Český král jeho oddíly odtud vypudil a stáhl se potom k Hodonínu, kde si vytvořil nástupiště k náporu na protivníkovy síly soustředěné v Holíči.Podruhé navštívil Hodonín r 1323 za účelem uzavření mírové smlouvy s rakouskými Habsburky a Karlem Robertem z Anjou. Kromě toho mu šlo o potvrzení výsledků vítězné bitvy u Mühldorfu, podle nichž měl odměnou za pomoc Ludvíku IV. Bavorskému v boji o korunu římského krále dostat v zástavě Chebsko. Ukončení nepřátelství s Uhry otevřelo cestu k česko-uherské dohodě o spolupráci, citelně posilující postavení Cesty království českého, přebírající privilegia obchodního provozu do té doby vyhrazená trase podél Dunaje. Jednání byl přítomen též jeho syn a pozdější král Karel IV.Ten se sem už v královské hodnosti podíval znovu r. 1348, kdy se tady zastavil při návratu z rozhovorů s rakouskými vévody a při svém příjezdu zdevyslechl  přání vítajících ho brněnských měšťanů.

     Ve 40. letech 13.století dal Karel IV. Hodonín do zástavy uherskému králi Ludvíku Velikému v náhradu za chybějící věno své dcery Markéty, která s ním uzavírala sňatek.
Karla IV. do našeho regionu opět přitáhl vzkříšený antagonismus ze strany Habsburků, Arpádovců a Piastovců, chystajících se r. 1362 vojensky vtrhnout na jižní Moravu. Ničivému střetu stačil ještě předejít uzavřeným příměřím. Nebezpečí tím definitivně neodvrátil. R. 1371 uherský král Ludvík využil jeho nepřítomnosti ve vlasti a provedl úder do pohraničních oblastí Moravy, s neblahými následky požárů a pustošení.

     Počátkem r. 1372 hodlal útok opakovat, čemuž včasným zahájením politických jednání stihl Karel IV. zabránit. V říjnu t. r. se přenesla do hodonínského hradu a ze smíření vzešla úmluva o sňatku Karlova druhorozeného syna Zikmunda s Ludvíkovou dcerou Marií. Předmětem rozhovorů byla také otázka Braniborska, k němuž se už dlouho upínal Karlův zájem. Ani tentokrát ale neuspěl.

     Ozbrojené útoky Uhrů postihující zdejší oblast nastaly opět na počátku 15. století. Souvisely s ambicemi uherského krále Zikmunda Lucemburského, toužícího mocensky proniknout do českých zemí. Se svojí soldateskou ji r. 1404 přepadl, přičemž ovládl Hodonínsko a Břeclavsko. Našel ochotnou podporu hodonínských Němců, jímž se po audienci v ležení v Týnci revanšoval osvobozením od třicátku placeného na hranicích, převyšujícího jeden zlatý. Stanovil si ale podmínku, že v nadační listině stvrdí vstup pod jeho ochranu a přičlení se k uherskému království.Hodonín sice dlouho nepodržel, postoupil jej markraběti moravskému, jeho zájem o území moravské hraničící s Uhrami všem nepominul. Záminku k zásahu do zdejšího dění mu poskytlo husitství. Šíření tohoto proudu se snažil paralyzovat nejprve oslabením vlivu jeho přímluvčích, prvořadě královny Žofie, druhé ženy Václava IV. Zosnoval vůči ní nátlak, když na schůzce v tehdejší uherské Skalici podnítil papežského legáta, aby ji rezolutně povolal do Hodonína, kde nejpozději do měsíce měla obhajovat svoje postoje. Výzvu (průhon) nechal vyvěsit i na dveře zdejšího chrámu sv. Vavřince. V březnu téhož roku se tu objevil osobně kvůli urovnání pře mezi augustiniánským klášterem sv. Tomáše v Brně radou města Hodonína ohledně sběru dříví v lese Klečka. Hodonínem projel ještě jednou v prosinci, na shromáždění moravského a české šlechty, kterou se tam snažil získat k společnému postupu. R. 1422 se Zikmund sešel se zástupci hodonínské městské rady v Holíči kde potvrdil platnost městských práv i zrušené povinnosti platit uherskou daň třicátku.R. 1423 etapově postupoval Moravu zeti Albrechtovi. Určitou dobu si ještě pro svou potřebu ponechal 7 hradů, včetně hodonínského. Tam přijel naposled v listopadu r. 1425 a vyhotovil několik listin.

     Albrecht se orientoval na ochranu svěřených hradů před husity, pročež je uděloval do zástavy svým přívržencům z řad šlechty. Tímto způsobem byl také hodonínský hrad převeden do správy Ctibora ze Stibořic, což předznamenalo jeho vydělení z vlastnictví panovnického rodu.